Ošetřovatelka Bronislava Husovská (roku 2010 se stala Sestrou roku) říká, že když ještě nepracovala v hospici, myslela si, že se věřícím umírá lehčeji. „Ale teď vidím, že před smrtí pociťují pokoru jak věřící, tak nevěřící. A také vidím, že všichni umírají stejně. V naprostém klidu. Zpočátku jsem si myslela, že člověk musí být vnitřně téměř svatý, aby se dostal do nebe. Ale teď se nemůžu ubránit dojmu, že tam přijdou všichni.“
„Co říkáte chabě věřícím Čechům?“ ptám se.
„Říkám jim: Bůh není ten, kdo ti něco bere, On ti něco dává! Oni se totiž bojí, že jim Pánbůh vezme peníze, holku, život.“
„Jak to, vezme?“
„Protože Bůh pro ně znamená samá omezení.“
Navzdory značné sekularizaci života se hodnoty, jež Češi uznávají, příliš neliší od hodnot vyznávaných v religiózních zemích. Nejdůležitější je „žít ve spokojené rodině“ (98 %) a mít přítele s nimiž si člověk dobře rozumí“ (98 %). Dále — „žít zdravě a dbát o své zdraví“ (95 %) a „žít příjemně, užívat si života“ (80 %). Ze dvaceti výzkumníky nabízených hodnot je „život podle náboženských principů“ na předposledním, devatenáctém místě. Pokud jde o výchovu dětí, jsou pro Čechy nejdůležitější slušnost, pracovitost a samostatnost. Na posledních místech se ocitly poslušnost a víra.
Když se v náboženství přepíná transcendentismus, zapomíná se lehko na bližního a na mravní život; zdůrazňují a hodnotí se příliš podřadné složky náboženské, církevnictví a obřadnictví; také se upadá do zanícení neživotního, protiživotního, až sám život popírajícího, jako máte askesi, poustevnictví, mrzačení těla i ducha. Prosím vás, vždyť byli uznáni za svaté, kdo žili na sloupech a věřili, že tím slouží Bohu, zase jiní se nechali za živa rozežírat hmyzem, a já nevím co ještě. V tom je právě nadhodnocení transcendentna; lidé chtějí Bohu sloužit něčím zvláštním a protipřirozeným — náboženská akrobatika! Ano, odmítám i náboženskou mystiku; splynout s Bohem tím, že se potlačí rozum a život tělesný, soustředit se tak, že se upadne u vytržení a v opojení, a v takovém stavu obcovat s božstvím — to všecko je stav více méně pathologický. Náboženství není věc nervů a záchvatů, nýbrž uvědomění smyslu života, uvědomění člověka normálního, tělem i duchem zdravého.
Kde lidem nestačí jejich rozum a soudnost, musejí si najít nějakou autoritu, noeticky často dost pochybnou; chtějí mít víru a jistotu, vem kde vem. Odtud slepá víra, pověra, církevnictví; odtud — v politice — mythická a mystická víra v kolektivní hesla. Massa, doba chce to a to; velí to a to, a basta. Pohodlná theorie také diktátorů a demagogů. Rozumí se, je tu třeba lišit dvojí. Kolektivní pojmy, jako národ, stát, církev, třída, duch, doby jsou většině lidí příliš složité nebo spíš nepředstavitelné; musí si je zjednodušit na nějakou formuli, kterou potom považují za platný výraz toho kolektiva. Prostě docela primitivně. Anthropomorfisují, tak jako jejich předkové anthropomorfisovali nebe, přírodu a podobně. A ta kolektivní mystika nebývá často nic jiného než maskovaný egoismus — třeba egoismus skupiny, strany třídy. Lidé, kteří mluví jménem národa nebo doby; přičítají sobě samým ten jedině správný cit a smysl pro národ, vlast, dobu ti druzí, hlavně ti kritičtější, podle nich toho pravého citu a smyslu nemají, jsou reakcionáři, zrádci a podobně.
Od přírody je člověk důvěřivý, řekl bych věřivý. Věří svým smyslům, obrazivosti i paměti, věří rozumu, citům, snahám a vůli, věří nejen sobě, ale i jiným; věří slepě, dětinně, naivně. Víte, jak nekriticky dovedou lidé věřit i dnes; jak pak teprve člověk primitivní! Primitiv nerozlišuje mezi skutečností a výplody fantasie, sny, vidinami, fikcemi, dohady, analogiemi; impulsivně jedná a impulsivně, bezuzdně také myslí. Jeho výklad světa a života je směsice zkušeností a poznatků s nekritickým bájením a přejatými tradicemi. Je to, řekl bych, duševní stav absolutismu; prvotní člověk politicky slepě podléhá vůdci, duchovně kněžím. Tento noetický stav nazývám mythickým — v mythologiích primitivů se nám jeví naprosto zřetelně. […] Jako názor na život a na svět, jako pokus o výklad světa a života je mythus vývojově — v jedinci i společnosti — prvotnější, starší, původnější než kritika a věda, věřivost je v lidech pevněji zakořeněna než kritické myšlení; proto se v historickém vyhrocení toho konfliktu mythus zdá být positivní, kritická věda negativní, protože opravuje a de facto popírá a ničí ty a ony primitivní názory mythické.
Úkol křesťanství, úkol církví je stejně veliký, ba větší než byl po ty dva tisíce let: státi se opravdovým hlasatelem účinné lásky a buditelem duší. Jak to provádět, to si musí říci církve samy; již dnes a v budoucnosti náboženství bude individuálnější, bude odpovídat osobním duchovním potřebám lidí — nejsem prorokem, ale myslím, že jsem jedním z těch budoucích věřících. Svoboda vědy a bádáni, intelektuální poctivost ve věcech náboženství, tolerance, toho potřebujeme; ale nepotřebujeme duchovní lhostejnosti, nýbrž víry, živé víry v něco vyššího než jsme my, v něco velikého, vznešeného a věčného.
Marná věc: nikdo se nemůže vrátit k své ztracené víře; může přijmout jinou, ale té, kterou ztratil, už nenajde.