Štítek: kolektivnost

Kde lidem nestačí jejich rozum a soudnost, musejí si najít nějakou autoritu, noeticky často dost pochybnou; chtějí mít víru a jistotu, vem kde vem. Odtud slepá víra, pověra, církevnictví; odtud — v politice — mythická a mystická víra v kolektivní hesla. Massa, doba chce to a to; velí to a to, a basta. Pohodlná theorie také diktátorů a demagogů. Rozumí se, je tu třeba lišit dvojí. Kolektivní pojmy, jako národ, stát, církev, třída, duch, doby jsou většině lidí příliš složité nebo spíš nepředstavitelné; musí si je zjednodušit na nějakou formuli, kterou potom považují za platný výraz toho kolektiva. Prostě docela primitivně. Anthropomorfisují, tak jako jejich předkové anthropomorfisovali nebe, přírodu a podobně. A ta kolektivní mystika nebývá často nic jiného než maskovaný egoismus — třeba egoismus skupiny, strany třídy. Lidé, kteří mluví jménem národa nebo doby; přičítají sobě samým ten jedině správný cit a smysl pro národ, vlast, dobu ti druzí, hlavně ti kritičtější, podle nich toho pravého citu a smyslu nemají, jsou reakcionáři, zrádci a podobně.