„Co říkáte chabě věřícím Čechům?“ ptám se.
„Říkám jim: Bůh není ten, kdo ti něco bere, On ti něco dává! Oni se totiž bojí, že jim Pánbůh vezme peníze, holku, život.“
„Jak to, vezme?“
„Protože Bůh pro ně znamená samá omezení.“
Benjamin Kuras, britský dramatik českého původu, si ve své analýze české povahy povšiml, že Angličan akceptuje věci, které dobře znějí, protože je to národ sluchařů. Němec, zrakař, akceptuje něco, co vypadá pěkně a čistě. Ital si potrpí na věci vkusné. Naproti tomu má-li něco akceptovat Čech, musí se v tom dobře cítit.
Navzdory značné sekularizaci života se hodnoty, jež Češi uznávají, příliš neliší od hodnot vyznávaných v religiózních zemích. Nejdůležitější je „žít ve spokojené rodině“ (98 %) a mít přítele s nimiž si člověk dobře rozumí“ (98 %). Dále — „žít zdravě a dbát o své zdraví“ (95 %) a „žít příjemně, užívat si života“ (80 %). Ze dvaceti výzkumníky nabízených hodnot je „život podle náboženských principů“ na předposledním, devatenáctém místě. Pokud jde o výchovu dětí, jsou pro Čechy nejdůležitější slušnost, pracovitost a samostatnost. Na posledních místech se ocitly poslušnost a víra.
Václav Malý, pomocný pražský biskup, kdysi přiznal, že křtí ve své farnosti pět dětí ročně a že to není situace pro české kněze typická. „Já mám více křtů prostě proto, že jsem známý,“ vysvětluje.
Češi jsou mistry pacifismu, ale to neznamená, že jim schází smysl pro čest.
Máme-li my Češi dostat ve světě slušné místo; musíme ze světových otázek udělat otázky své, musíme dovést k světovým otázkám promluvit. A na druhé straně naše otázka česká musí se stát otázkou světovou.