Štítek: náboženství

V mém věku už by člověk měl taková magická zaklínadla znát

Pan Jaromír Micka, muž zavalitý a dobře živený, mu klíště vytáhl jediným pohybem. Díkybohu, řekl jsem, načež pan doktor odpověděl, že Bůh s tím nemá nic společného a že důležitá je speciální pinzeta. Když už se nám tak příjemně povídá o náboženství, třeba byste mi, pane doktore, vysvětlil, co říkají Češi, když se křižují. Jezdím sem tolik let, a ještě jsem to nezjistil. Veterinář doširoka otevřel ústa, jako bych mu vysál všechen vzduch z ordinace. „Nemám potuchy,“ řekl po chvíli, „nikdy jsem tuto činnost nepraktikoval. Ale v čekárně sedí ještě jedna paní, ta třeba bude vědět, jak se lidé po česku křižují.“ Zeptali jsme se jí, paní dokonce zatelefonovala kamarádce na Smíchov, ale ani ta to bohužel nevěděla. „Já vám to zjistím,“ slíbil mi doktor, „dejte mi na to pár dní. V mém věku už by člověk vlastně měl taková magická zaklínadla znát,“ uvažoval nahlas.

Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj

Náboženská akrobatika!

Když se v náboženství přepíná transcendentismus, zapomíná se lehko na bližního a na mravní život; zdůrazňují a hodnotí se příliš podřadné složky náboženské, církevnictví a obřadnictví; také se upadá do zanícení neživotního, protiživotního, až sám život popírajícího, jako máte askesi, poustevnictví, mrzačení těla i ducha. Prosím vás, vždyť byli uznáni za svaté, kdo žili na sloupech a věřili, že tím slouží Bohu, zase jiní se nechali za živa rozežírat hmyzem, a já nevím co ještě. V tom je právě nadhodnocení transcendentna; lidé chtějí Bohu sloužit něčím zvláštním a protipřirozeným — náboženská akrobatika! Ano, odmítám i náboženskou mystiku; splynout s Bohem tím, že se potlačí rozum a život tělesný, soustředit se tak, že se upadne u vytržení a v opojení, a v takovém stavu obcovat s božstvím — to všecko je stav více méně pathologický. Náboženství není věc nervů a záchvatů, nýbrž uvědomění smyslu života, uvědomění člověka normálního, tělem i duchem zdravého.

Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem: Myšlení a život

Národnost vedle státu domohla se takového významu

Vedle státu a s ním společnost je organisována také národností; proto poměr náboženství a církve k národnosti je druhým vážným problémem, zejména v době nové, kdy národnost vedle státu domohla se takového významu, v středověku a v době staré nebývalého, vznikají církve národní.

Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem: Myšlení a život

Úkol křesťanství, úkol církví

Úkol křesťanství, úkol církví je stejně veliký, ba větší než byl po ty dva tisíce let: státi se opravdovým hlasatelem účinné lásky a buditelem duší. Jak to provádět, to si musí říci církve samy; již dnes a v budoucnosti náboženství bude individuálnější, bude odpovídat osobním duchovním potřebám lidí — nejsem prorokem, ale myslím, že jsem jedním z těch budoucích věřících. Svoboda vědy a bádáni, intelektuální poctivost ve věcech náboženství, tolerance, toho potřebujeme; ale nepotřebujeme duchovní lhostejnosti, nýbrž víry, živé víry v něco vyššího než jsme my, v něco velikého, vznešeného a věčného.

Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem: Život a práce

Svět netrpí nedostatkem náboženství, trpí nedostatkem lásky

Dovolte mi, abych to zakončil příběhem. Byl jednou jeden muž, který objevil umění rozdělávání ohně. Vzal vše potřebné, odjel na sever, do oblastí věčně pokrytých sněhem, a jednomu tamnímu kmeni tam své umění předal. Všechny to velmi zajímalo. Ukázal jim také, k čemu všemu se dá oheň využít — mohou na něm vařit, mohou si zatopit a podobně. Byli tak vděční, že se to mohli naučit! Ale dříve než mu stihli svou vděčnost vyjádřit, byl pryč. Netoužil po jejich uznání či po jejich vděku. Šlo mu jen o to, aby se měli dobře.

A tak šel zase k jinému kmeni a i tam začal lidem předávat své umění. I tito lidé měli o oheň velký zájem, ale měli také zájem o to, aby byli spokojeni jejich kněží, kteří už si stihli všimnout, že za tímto mužem jdou davy lidí, zatímco oni sami ztrácejí na popularitě. A tak se rozhodli se ho zbavit. Otrávili ho, ukřižovali ho, je celkem jedno, jak to vyjádříme. Ale pak začali mít strach, aby se lidi neobrátili proti nim, tak vymysleli něco chytrého. Víte, co udělali? Nechali udělat portrét tohoto muže a připevnili jej v chrámu na hlavní oltář. Instrukce k rozdělávání ohně umístili před něj. Pak lidi naučili, jak tento portrét uctívat a instrukcím se klanět, což také lidé poslušně dělali po celá staletí. A tak to uctívání pokračovalo, ale oheň byl pryč.

Kde je ten oheň? Kde je ta láska? Kde je ta droga, která pochází z vašeho systému? Kde je ta svoboda? O toto všechno na duchovní cestě jde. Bohužel však máme sklon ztrácet to všechno ze zřetele. Toto všechno je Ježíš Kristus. Ale my jsme kladli největší důraz na: „Pane, ó pane,“ nemám pravdu? A pokud nás uctívání nepřivádí k ohni, pokud nás zbožňování nepřivádí k lásce, pokud nás liturgie nepřivádí k jasnějšímu vnímání skutečnosti a pokud nás Bůh nepřivádí k životu, k čemu pak vlastně náboženství je, kromě toho, že přináší světu další dělící čáru, fanatismus a nepřátelství? Svět netrpí nedostatkem náboženství, v běžném smyslu toho slova, trpí nedostatkem lásky, nedostatkem uvědomění, nedostatkem bdělosti. Lásku probudí jen a jen uvědomění a bdělost, nic jiného.

Anthony de Mello: Bdělost