Štítek: láska

Problém je v tom, že Bůh není

Svěřuje se mi: „Často se mi v duchu vrací výjev, který nedokážu zvládnout. Že jsem měl nehodu, přišel jsem o nohy, jsem na vozíku a dělá mi radost pomyšlení, že se o mě bude někdo starat a že lidé na mě budou hodní. Násilím se musím nutit k návratu do skutečnosti. Mám přece nohy, stojím na ulici a žádnou nehodu jsem neměl. Děti mě milují, lidé mě mají rádi, já se mám taky rád, obě manželky se teď dokonce spřátelily. Co bych tedy ještě mohl chtít? S psychoterapeutem jsme došli k názoru, že možná já, ateista, takhle sním o nadlásce, o jakési milosti boží.“
„Takže by stačilo, abys začal věřit v Boha.“
„Ano, ale problém je v tom, že Bůh není.“

Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj

Rozhořčení není nenávist

A pokud se lásky k bližnímu týká, přijímám to přikázání, jak je doporučil Ježíš, v celém rozsahu: že máme milovat i nepřítele — je to možné, třebaže nesnadné. To mne nezbavuje práva i povinnosti odpírat křivdě a útlaku; ale snažím se být k nepříteli čestný a spravedlivý. V staré rytířskosti, která v boji a po boji ukládala úctu k soupeři, je krásný prvek. Ježíš, když z chrámu vyháněl kšeftaře, neskrýval své rozhořčení; rozhořčení není nenávist.

Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem: Myšlení a život

Láska k bližnímu není jen soustrastí, je i souradostí

Láska, pravá láska je činností, prací, spoluprací, tvořením pro jiné a pro sebe. Není sentimentální — sentimentalita je sebemilská a kochá se ve svých citech. Láska k bližnímu není jen soucitem ve zlém, není jen soustrastí, je i souradostí. Láska k bližnímu je v plánu světa; lidská společnost stojí na lásce; ale nestačí mít k spolučlověku jen tak zvaný milý cit — láska, humanita se musí ztělesnit v práci, v součinnosti, v tvoření a tím i v zdokonalování světa nám daného. Jsme dělníci na vinici boží.

Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem: Myšlení a život

Podívejte se na ten starý dub

Podívejte se na ten starý dub; prý je mu devět set let, ale jak je silný, kolik je v něm života! Ta velikost ani to stáří mu nebrání vyrážet v nové listí ani kvést. Člověk by měl stárnout podobně. Žít do sta let, to by neměl být žádný kumšt — to se rozumí, těmi umělými, nepřirozenými zásahy se toho nedosáhne. Růst na zdravém vzduchu a v sluníčku, rozumně jíst a pít, žít mravně, pracovat svaly, srdcem a mozkem, mít starosti, mít cíl — to je celý recept makrobiotiky. A neztratit živý zájem: protože zájem, to je právě život sám, bez zájmu a bez lásky není života. Měříme život příliš jednostranně: podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak jej opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že oni sami a tolik jiných žijí de facto jenom položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti. V poznání pravdy, v mravním řádu, v účinné lásce máme už v tomto životě podíl na věčnosti — prodlužujeme svůj život ne o dni nebo o léta, ale o věčnost. Je dobře, že hledíme život člověka prodloužit; ale nad to jej máme zhodnotit.

Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem: Život a práce

Svět netrpí nedostatkem náboženství, trpí nedostatkem lásky

Dovolte mi, abych to zakončil příběhem. Byl jednou jeden muž, který objevil umění rozdělávání ohně. Vzal vše potřebné, odjel na sever, do oblastí věčně pokrytých sněhem, a jednomu tamnímu kmeni tam své umění předal. Všechny to velmi zajímalo. Ukázal jim také, k čemu všemu se dá oheň využít — mohou na něm vařit, mohou si zatopit a podobně. Byli tak vděční, že se to mohli naučit! Ale dříve než mu stihli svou vděčnost vyjádřit, byl pryč. Netoužil po jejich uznání či po jejich vděku. Šlo mu jen o to, aby se měli dobře.

A tak šel zase k jinému kmeni a i tam začal lidem předávat své umění. I tito lidé měli o oheň velký zájem, ale měli také zájem o to, aby byli spokojeni jejich kněží, kteří už si stihli všimnout, že za tímto mužem jdou davy lidí, zatímco oni sami ztrácejí na popularitě. A tak se rozhodli se ho zbavit. Otrávili ho, ukřižovali ho, je celkem jedno, jak to vyjádříme. Ale pak začali mít strach, aby se lidi neobrátili proti nim, tak vymysleli něco chytrého. Víte, co udělali? Nechali udělat portrét tohoto muže a připevnili jej v chrámu na hlavní oltář. Instrukce k rozdělávání ohně umístili před něj. Pak lidi naučili, jak tento portrét uctívat a instrukcím se klanět, což také lidé poslušně dělali po celá staletí. A tak to uctívání pokračovalo, ale oheň byl pryč.

Kde je ten oheň? Kde je ta láska? Kde je ta droga, která pochází z vašeho systému? Kde je ta svoboda? O toto všechno na duchovní cestě jde. Bohužel však máme sklon ztrácet to všechno ze zřetele. Toto všechno je Ježíš Kristus. Ale my jsme kladli největší důraz na: „Pane, ó pane,“ nemám pravdu? A pokud nás uctívání nepřivádí k ohni, pokud nás zbožňování nepřivádí k lásce, pokud nás liturgie nepřivádí k jasnějšímu vnímání skutečnosti a pokud nás Bůh nepřivádí k životu, k čemu pak vlastně náboženství je, kromě toho, že přináší světu další dělící čáru, fanatismus a nepřátelství? Svět netrpí nedostatkem náboženství, v běžném smyslu toho slova, trpí nedostatkem lásky, nedostatkem uvědomění, nedostatkem bdělosti. Lásku probudí jen a jen uvědomění a bdělost, nic jiného.

Anthony de Mello: Bdělost