Krise demokracie — prosím vás, co dnes není v krisi? Žijeme právě v době přechodní; jak víte, Švehla říkal, že válka dosud trvá, i když se nestřílí. Jsme — všechny státy i národy — v těžkém přerodu; těžko žádat hned dílo dokonalé a na věky. To neznamená, že by naše demokracie, vůbec naše řády nemohly být lepší, než jsou. Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.
Neznám horší malomyslnost než je to dnešní povídání o zániku evropské kultury.
Kus kosmopolitismu a polyglotství patří k výbavě moderního člověka. Znát druhé národy, abychom líp poznali jakost a osobitost národa vlastního. Velebit svůj národ jen proto, že ty druhé jsou nám cizí a neznámé, to je láska, řekl bych, slepá. Rozumí se: nebudeme se opičit po druhých národech. Kulturní universalismus nevylučuje intimní lásku k svému národu — ani snahu udržet jeho kulturní svébytnost.
Rozumí se: dost slušný a dokonce vznosný politický program napíše kde kdo. Něco jiného je znát administrativu a slušně ji provádět; a zase něco jiného je pochopit, oč se v dané době pro stát a národ jedná, ukázat v těžkých a osudových chvílích cestu, určit vhodný postup — a vést. V tom smyslu se mluví o politice vyšší a dělá se rozdíl mezi státníkem a politikem nebo politikářem; Palackému, Riegrovi jako nejvyšším politickým autoritám se říkalo: vůdce a otec národa. Takto pojímaná politika je pokus pochopit daný okamžik v toku dějin — takový politik bude znát minulost svého státu a národa, bude rozumět jejich přítomnosti, bude mít na myslil jejich budoucnost.
Všechna rozumná a poctivá politika je provádění a upevňování humanity uvnitř i navenek; politiku, jako vše, co děláme, nutno důsledně podřizovat zákonům ethickým. Vím, jsou politikové, hlavně ti, kteří považují za náramně praktické a chytré, kterým se ten požadavek nelíbí; ale zkušenost, nejen moje, myslím, učí, že politika rozumná a poctivá, jak jí říká Havlíček, je nejúčinnější a nejpraktičtější. Na konec tak zvaní idealisté vždycky mívají pravdu a udělají pro stát, pro národ a lidstvo víc než ti politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou konec konců hloupí.
Náboženství, to není jen poměr člověka k Bohu, nýbrž také poměr člověka k člověku.
A pokud se lásky k bližnímu týká, přijímám to přikázání, jak je doporučil Ježíš, v celém rozsahu: že máme milovat i nepřítele — je to možné, třebaže nesnadné. To mne nezbavuje práva i povinnosti odpírat křivdě a útlaku; ale snažím se být k nepříteli čestný a spravedlivý. V staré rytířskosti, která v boji a po boji ukládala úctu k soupeři, je krásný prvek. Ježíš, když z chrámu vyháněl kšeftaře, neskrýval své rozhořčení; rozhořčení není nenávist.
Když se v náboženství přepíná transcendentismus, zapomíná se lehko na bližního a na mravní život; zdůrazňují a hodnotí se příliš podřadné složky náboženské, církevnictví a obřadnictví; také se upadá do zanícení neživotního, protiživotního, až sám život popírajícího, jako máte askesi, poustevnictví, mrzačení těla i ducha. Prosím vás, vždyť byli uznáni za svaté, kdo žili na sloupech a věřili, že tím slouží Bohu, zase jiní se nechali za živa rozežírat hmyzem, a já nevím co ještě. V tom je právě nadhodnocení transcendentna; lidé chtějí Bohu sloužit něčím zvláštním a protipřirozeným — náboženská akrobatika! Ano, odmítám i náboženskou mystiku; splynout s Bohem tím, že se potlačí rozum a život tělesný, soustředit se tak, že se upadne u vytržení a v opojení, a v takovém stavu obcovat s božstvím — to všecko je stav více méně pathologický. Náboženství není věc nervů a záchvatů, nýbrž uvědomění smyslu života, uvědomění člověka normálního, tělem i duchem zdravého.
I pomalé dějiny jsou dějinami.
Člověčenstvo, národy spějí na všech polích své činnosti k jednotě — prosím, ať nás nemate, že to jde tak těžko; veliké věci se nerodí ajn cvaj.