Benjamin Kuras, britský dramatik českého původu, si ve své analýze české povahy povšiml, že Angličan akceptuje věci, které dobře znějí, protože je to národ sluchařů. Němec, zrakař, akceptuje něco, co vypadá pěkně a čistě. Ital si potrpí na věci vkusné. Naproti tomu má-li něco akceptovat Čech, musí se v tom dobře cítit.
Navzdory značné sekularizaci života se hodnoty, jež Češi uznávají, příliš neliší od hodnot vyznávaných v religiózních zemích. Nejdůležitější je „žít ve spokojené rodině“ (98 %) a mít přítele s nimiž si člověk dobře rozumí“ (98 %). Dále — „žít zdravě a dbát o své zdraví“ (95 %) a „žít příjemně, užívat si života“ (80 %). Ze dvaceti výzkumníky nabízených hodnot je „život podle náboženských principů“ na předposledním, devatenáctém místě. Pokud jde o výchovu dětí, jsou pro Čechy nejdůležitější slušnost, pracovitost a samostatnost. Na posledních místech se ocitly poslušnost a víra.
Václav Malý, pomocný pražský biskup, kdysi přiznal, že křtí ve své farnosti pět dětí ročně a že to není situace pro české kněze typická. „Já mám více křtů prostě proto, že jsem známý,“ vysvětluje.
Češi jsou mistry pacifismu, ale to neznamená, že jim schází smysl pro čest.
Pan Jaromír Micka, muž zavalitý a dobře živený, mu klíště vytáhl jediným pohybem. Díkybohu, řekl jsem, načež pan doktor odpověděl, že Bůh s tím nemá nic společného a že důležitá je speciální pinzeta. Když už se nám tak příjemně povídá o náboženství, třeba byste mi, pane doktore, vysvětlil, co říkají Češi, když se křižují. Jezdím sem tolik let, a ještě jsem to nezjistil. Veterinář doširoka otevřel ústa, jako bych mu vysál všechen vzduch z ordinace. „Nemám potuchy,“ řekl po chvíli, „nikdy jsem tuto činnost nepraktikoval. Ale v čekárně sedí ještě jedna paní, ta třeba bude vědět, jak se lidé po česku křižují.“ Zeptali jsme se jí, paní dokonce zatelefonovala kamarádce na Smíchov, ale ani ta to bohužel nevěděla. „Já vám to zjistím,“ slíbil mi doktor, „dejte mi na to pár dní. V mém věku už by člověk vlastně měl taková magická zaklínadla znát,“ uvažoval nahlas.
Demokracie má být živější a čipernější než starý režim — zvlášť ta naše. My musíme mít pořád na mysli, že jsme malý národ v nepříznivém postavení zeměpisném; prakticky nám to ukládá, abychom se měli víc k světu, víc myslili, víc dokázali než ti druzí; čili podle Palackého: každý uvědomělý Čech a Slovák musí udělat třikrát tolik co členové národů velikých a výhodněji položených. Vemte si jen, že každý vzdělaný našinec se potřebuje naučit aspoň dvěma cizím jazykům — co to stojí času a práce, ale jaký to je také zisk nejen pro vzdělání, ale i pro praktický styk s národy! A tak je to ve všem: máme-li se ctí obstát, musíme všecko své úsilí politické a kulturní pořádně zintensivnit. Ano, dá to práci; ale kdo si ji nechce dát, ať nepovídá o národě a vlastenectví. Opravdová láska k národu je věc velmi krásná; u slušného a čestného člověka rozumí se sama sebou; proto o ní mnoho nemluví, tak jako slušný muž nevytrubuje do světa svou lásku k ženě, k rodině a tak dále.
Žaluje se na korupci — dobrá, jen do ní! Ale nedejme se svést ke generalisacím — a nevěřme korupčníkům, žalujícím na korupci. Je dost korupce tiché, toho šikovného obcházení zákonů, korupce skoro legální — té nestačí čelit negativně, ale positivně: víc úcty k zákonům a státu!
Demokracie sama lidí nevychová. Slušní, opravdoví lidé se vychovávají rodinou, školami, církvemi, státní správou, literaturou, žurnalistikou a tak dále — překáží tomu demokracie? Není tu politický circulus vitiosus? Demokracii dělají demokrati a lepší demokracii demokrati lepší.
Říká se na příklad: prý parlament už nedostačuje. Ne už, ale ještě ne: parlament je volen voličstvem kdo to voličstvo vychoval politicky a mravně?
Jsme národ tělem i duší demokratický; má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.