Autor: Michal

Láska k bližnímu není jen soustrastí, je i souradostí

Láska, pravá láska je činností, prací, spoluprací, tvořením pro jiné a pro sebe. Není sentimentální — sentimentalita je sebemilská a kochá se ve svých citech. Láska k bližnímu není jen soucitem ve zlém, není jen soustrastí, je i souradostí. Láska k bližnímu je v plánu světa; lidská společnost stojí na lásce; ale nestačí mít k spolučlověku jen tak zvaný milý cit — láska, humanita se musí ztělesnit v práci, v součinnosti, v tvoření a tím i v zdokonalování světa nám daného. Jsme dělníci na vinici boží.

Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem: Myšlení a život

Národnost vedle státu domohla se takového významu

Vedle státu a s ním společnost je organisována také národností; proto poměr náboženství a církve k národnosti je druhým vážným problémem, zejména v době nové, kdy národnost vedle státu domohla se takového významu, v středověku a v době staré nebývalého, vznikají církve národní.

Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem: Myšlení a život

Rozumu nevzdávám v žádném oboru, ale rozum není duševní život celý

Člověk není bytost jen rozumová, obdařená toliko rozumem. Jak řekl Pascal, srdce má své důvody, raisons, kterých rozum nepoznává. Nemusím vám říkat, že se rozumu nevzdávám v žádném oboru; ale rozum není duševní život celý — vedle něho a s ním máme city a vůli. City, chtění, pudy se vnucují pozornosti svou, jak se říkává, elementárností a bezprostředností, kdežto rozum se zdá být střízlivý, indiferentní a podobně. Rozum je chladný, city jsou teplé, horoucí, žhavé, jak se obrazně říká, a dávají životu jeho barvitost, dávají radost a štěstí, ovšem i smutek a neštěstí, blaženost, ale i nešťastnost. City víc vynikají než činnost rozumová, jsou živější a naléhavější. Proto se říkává: poznal jsem citem, cítil jsem to a to. Psychologicky je to jinak: s poznáním byl sdružen cit — cit uspokojení, odporu, úžasu nebo jiný — a ten víc utkvěl ve vědomí a v paměti než pochod rozumový. Tak zvané poznání citem bývá prosté rozumové poznání, ale provázené silným citem. Vždyť je to přece činnost vnímací a rozumová, co dává citům, vůli a tak dále představitelný obsah. Člověk chce něco, směřuje citem k něčemu. To něco není vytvořeno citem ani chtěním, je dáno pozorováním, představováním, zkušeností, rozumem; to něco může být správné nebo nesprávné, možné nebo nemožné — a to rozhodnout je věc rozumu a jen rozumu.

Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem: Myšlení a život

Kde lidem nestačí jejich rozum a soudnost

Kde lidem nestačí jejich rozum a soudnost, musejí si najít nějakou autoritu, noeticky často dost pochybnou; chtějí mít víru a jistotu, vem kde vem. Odtud slepá víra, pověra, církevnictví; odtud — v politice — mythická a mystická víra v kolektivní hesla. Massa, doba chce to a to; velí to a to, a basta. Pohodlná theorie také diktátorů a demagogů. Rozumí se, je tu třeba lišit dvojí. Kolektivní pojmy, jako národ, stát, církev, třída, duch, doby jsou většině lidí příliš složité nebo spíš nepředstavitelné; musí si je zjednodušit na nějakou formuli, kterou potom považují za platný výraz toho kolektiva. Prostě docela primitivně. Anthropomorfisují, tak jako jejich předkové anthropomorfisovali nebe, přírodu a podobně. A ta kolektivní mystika nebývá často nic jiného než maskovaný egoismus — třeba egoismus skupiny, strany třídy. Lidé, kteří mluví jménem národa nebo doby; přičítají sobě samým ten jedině správný cit a smysl pro národ, vlast, dobu ti druzí, hlavně ti kritičtější, podle nich toho pravého citu a smyslu nemají, jsou reakcionáři, zrádci a podobně.

Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem: Myšlení a život

Když ponoříte do vody konec hole, zdá se vám, že je zlomená

Když ponoříte do vody konec hole, zdá se vám, že je zlomená; je to zrakový klam, který dodatečně korigujeme jinou zkušeností. Víme, že se zkušenost mýlívá, mýlí se smyslové i rozum; proto myslící, kritický člověk upadá ve zvláštní neklid, ví, že se může mýlit. Ptá se a musí se ptát, jsou-li věci skutečně takové, jak je vidíme a zakoušíme svými smysly, jak si je představujeme a jak o nich soudíme. Ptá se, co jsou; jaké jsou doopravdy ty věci, a co je, jaké je naše poznávání. Je naše poznání objektivní, to jest odpovídá více méně věcem, jaké skutečně jsou? Nebo je subjektivní, to jest více méně podmíněné našimi smysly, naší zkušeností a rozumovými schopnostmi? Co je v našich představách, soudech a poznatcích objektivní, co subjektivní?

Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem: Myšlení a život

Mythus se tvořil tisíce a tisíce let

Mythus se tvořil tisíce a tisíce let — proto je kolektivní, je tradiční a dostávalo se mu snadno obecného konsensu. Proti tomu kritickost, vědeckost jako věc nová je individuální, rodí se z osobního nadání a z osobní zkušenosti — proto na vyšším stupni vzdělání vzniká obecný konsensus daleko nesnadněji. Věda není kolektivní, nýbrž kooperativní; a to víte, kooperace je vždycky, v myšlení jako v praxi, těžší než spontánní, hromadný konsensus. Konflikt kritického vědění a mythické víry se v celých dějinách jeví jako konflikt jedinců a minorit s majoritou.

Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem: Myšlení a život